❀ Co mi řekl strom ❀

29. února 2016 v 22:05 | ⓢⓞⓛⓐⓨⓐ |  Zápisník
Jsem docela divná. A ne, neříkám to jen proto, že být divný je teď v módě. Ono je sice super hrát si na velikého blázna, ale co je ostatním po tom, když jím vlastně nejste. Osobně jako blázen nevypadám (zatím, haha). Tedy respektive asi byste neřekli že jsem divná, ale spíš taková nijaká až nepohledná. Ovšem někdy mám stavy, kdy byste řekli, že tahle holka prostě musí v něčem jet.
Ostatně za celý svůj život mám těchto duchovních zážitků až po krk a jsem docela pronásledována tím, že se mnou všechno kolem rádo konverzuje. Ne že já bych ráda nemluvila s šutry, s čímsi nehmotným nebo třeba s kdejakým kvítkem, ale veřejně je to docela nepřijatelné, tudíž to mezi lidmi ignoruju a když jdu s někým po venku, stromy neobjímám a netisknu na ně čelo. Ehm. Kdo to taky dělá, že?
Každopádně, přestože se mi tato - dejme tomu - schopnost pomalinku ztrácí, stejně na ni jen tak nezapomínám a když jsem někde sama, tyhle rozhovory si s oblibou dopřávám. Jen o tom prostě nemluvím.

Celkově - dovolíte-li mi odskočit od tématu - bych řekla, že většina blogerů píše právě proto, že své myšlenky potřebuje vyjádřit a nemá kde jinde. Ono totiž mluvit s lidmi v této době je složité, neboť je to samá vymletá, jednoduchá hlava. Tím nenarážím na známky nebo tak něco. Ti lidé nejsou hloupí, jsou jednoduše prázdní a povrchní a vidí svět jen z jedné strany a většina z nich tu nejsou proto, aby si to užili, ale aby si to odžili a aby v tom jejich až příliš reálném vězení měli alespoň něco "nad sebou", škrábají se nahoru k ekonomickému nebi. Ale jistě, peníze jsou fajn, ovšem každý vyspělejší mozek ví, že pravé štěstí - jakožto potrava pro duši - se dá sehnat i jinak a méně pomíjivě. Není tedy divu, že lidé "druhého typu" se shromažďují na internetu a je někdy až těžké věřit, kdo opravdu nějakým tím "osvícencem" je, neboť
trolů je tu dost a kašlou na vaše články o konverzacích s kamením. Jo, kdybyste mluvili třeba se zemí, aby vám řekla kde schovává ropu a zlato, to by hned zpozorněli a pak byste viděli celá sídliště tahat uši napříč polem.

Vraťme se zpět. Minulé léto na chatě jsem trávila čas na stromě. Není to ledajaký strom. Ráda bych mu říkala Můj strom, ale to je přece hloupost, přivlastnit si strom. Je to zkrátka strom, se kterým trávím hodně času, protože se na něm dá spát, sedět a koukat do údolí, pít čaj, malovat, číst, kreslit, plést a vlastně tam můžete dělat cokoliv. Navíc jsem ta, kdo se stará o jeho okolí. Jedná se sice jen o maličké, strmé územíčko čítající tak maximálně 4-5 m², přesto u nás v rodině už je tento plácek jakoby můj a tedy zde mám maličkou zahrádku, houpačku a právě zmiňovaný strom nahrazující posed. Letos by měl přibýt i mech a kamení a levandule. Uvidíme, co se zadaří.

Seděla jsem si tedy na stromě a měla jsem takový ten obvyklý epický pocit, jak se na mě skrz nohy cosi napojuje (ne, není to tak creepy jak to zní), a jelikož nikdo jiný než strom tam nebyl a s mravenci nemluvím, bylo mi jasné že tady nahoře chvíli poklábosím. A tak jsem si sedla, zavřela oči a přitiskla na kmen čelo. Nevím proč to dělám, ale prostě mám pocit že tak to jde nejlíp. Čelo je taková nejcitlivější zóna na tyhle věci. Je to fajn. A tak jsem započala konverzaci. Je to divné kecání. Není to jako s lidmi a člověk někdy neví, jestli mluví s tou věcí pod jeho čelem nebo jestli prostě jen myslí a povídá si se sebou. Začalo to jako obvykle, nevím, nemám ráda návody takže tu nebudu nic popisovat. Prostě mluvíte, posloucháte, odpovídáte nebo se ptáte. No a já si tak povídala a potom jsem nějak došla na myšlenku, že až příště přijedu, tak mu zase povím, jak jsem se měla. A strom velice nechápal (gosh to zní prostě tak pitomě xD), proč bych mu jako měla povídat jak se mám, když on to stejně ví.

Tak jsem ze svého milovaného stromečku vytáhla informaci, jenž mi osvětlila, proč tak hrozně vadí všichni ti negativní lidi planetě. Věřte si tedy čemu chcete, to je vaše věc, ale ona se prý věc má tak, ža dokud se dotýkáte Země, tak do ní jakoby vpouštíte své vibrace a své naladění a ona to vstřebává a zachází s těmito informacemi vylaďováním sebe sama. Mezitím ona též vpouští své vibrace do vás a tudíž se vylaďujete navzájem na společnou vlnu. A též se údajně informace dají posílat zemí. Jen je to tedy veřejné. Takže pokud mám já nějakou náladu, posílá se to skrz naskrz a promítne se to do všeho ostatního, co na zemi stojí. Samozřejmě, s dálkou vibrace slábnou a řídnou, ale v jejich ohnisku je vše nejsilnější a je to prý i způsob, jak se například lidé ovlivňují navzájem náladou. Jistě to znáte - všichni jsou skleslí a najednou přijde vysmátý člověk a všem po chvíli zvedne náladu. Ano, to prý zprostředkovávají tyto vibrace.

Samozřejmě, jsem lehce skeptická a do takovýchto věcí ráda šťourám a hledám "coby kdyby".

Můj první dotaz směřoval na astronauty. Oni na sebe také navzájem působí se Zemí?
Odpovědí mi bylo, že ne, protože co je za atmosférou, to už nepůsobí a pokud ano, je to naprosto minimální. Jsou sice i jisté vesmírné vibrace atd., ale to už je jiný příběh.

Dále jsem se ptala, co by, kdybychom levitovali a nedotýkali se Země chodidly.
Prý se vibrace šíří i vzduchem ale v poměru s tím, jak silně se šíří zemí, je to jako porovnávat vánek s hurikánem.

Poslední co mě zrovna napadlo, byly takové ty chvíle, kdy žádné zlepšování nálady nevychází a kde je všechno prostě na hovno.
A tak jsem se dozvěděla, že to není tak jednoduché, protože ne každý člověk působí na Zemi stejně, tak jako na každého člověka působí Země jinak. Jsou údajně lidé, kteří tyhle - říkejme tomu - vibrační kanály mají otevřenější a poznáte je náladovou labilitou, čím labilnější, tím citlivější, protože tihle lidé chytají vlny úplně odevšad a mává to s nimi a pokud se nenaučí tyhle zemské dráty brzdit, nemají se co divit, že se chvíli euforicky smějí a za chvíli se plácají v depresi.

Druhý extrém jsou ti, kdo mají "kanály" uzavřené a s těmi nepohne ani topící se koťátko. Je to velká výhoda, nejsou tak labilní a mají svoji hlavu, navíc jejich nálady ovlivňují Zemi minimálně, ale (ano, vždy musí být ale), tihle lidé jsou nenapojení a odtrhnutí od své podstaty, můžou mít problémy s agresivitou nebo jiným výbuchem emocí, který se projeví jen jednou za čas, ale pořádně a to je obvykle chvíle, kdy se jim "kanály" otevřou, energie začnou proudit proti sobě - vlastní shromažďovaná se dere proti zemské a než se sladí dohromady, výbuch trvá. Obvykle se po této narkotické dávce zemské energie "kanály" zase uzavřou a čeká se, dokud zase nebude potřeba další.

Není tedy divu, že k první skupině mají obvykle blíže ženy, ke druhé muži (ovšem, není to pravidlem a poslední dobou čím dál tím míň). Většina lidí se nachází někde na stupnici mezi oběma extrémy a jak to bývá, čím blíže zlatému středu, tím lépe. Samozřejmě, existují i lidé polovodičoví, kteří jedním směrem vedou a druhým ne, nebo jen minimálně a všemožné energetické anomálie jsou na naší planetě k vidění. Hned se mi to spojilo s příběhy o meditujících masách lidí, v jejichž městech následně klesla kriminalita. Tyto příběhy ale nemám potvrzené, takže věřte si čemu chcete.

Doufám, že se vám tento popis líbil, máte-li otázku na mě nebo na onen strom, klidně ji položte (odpovím ale později, v zimě a začátkem jara mi tohle klábosení nejde, vysvětluju to tak že ty stromy prostě spí, jinak nevím), též budu šťastná, pokud mi napíšete, zažíváte-li něco podobného, protože jsou to pro mě dost zajímavé informace. A pokud to čtete celou dobu se smíchem a trapným pocitem za mě, pořád můžete prostě věřit tomu, že fakt na něčem jedu :D

https://secure.static.tumblr.com/d9a2149531687fdddc6cdd83410d0b43/ot9afxj/b74nc73fd/tumblr_static_tumblr_static_3it5kvsl52yock4swwocoksss_640.jpg


 

Nad Zemí

18. února 2016 v 22:02 | Solaya |  Zápisník

Jak jsem někdy mohla říct, že Země není pěkná? Je nádherná! Právě jsem prošla databázi svých fotek, utopených někde hluboko v pevném disku D, pod hroudou času a nalezla jsem - kromě mnoha dalších krásných úlovků - fotografie z Egypta. Tam jsem s rodinou cestovala v roce 2012, dnes bych si už na takový výlet asi netroufla a jsem šťastná, že jsem měla možnost do této destinace zavítat, dokud byl ještě relativně pokoj.

Jak asi nevíte, vždy mě fascinovala obloha. Miluju nebe a mraky a tentokrát se mi podařilo vydolovat fotky z okamžiků, které si snad ani nepamatuju a přesto se staly. Letadlem jsem neletěla mnohokrát. Snad jen dvakrát za svůj život. A i když má mnoho lidí obavy, te výhled za to stojí. Asi chci být astronaut.
Pro ty, kdo letadlemčasto cestují, tohle pravděpodobně nebude nic nového a unikátního, ale pro mě tyto úlovky mají cosi do sebe, ačkoliv se nejedná o umělecká zachycení (navíc okénko letala není bez poskvrnky). No, pokochejte se, třeba vás to motivuje zavítat jednou někam dál.


Nevím, jak se to povedlo, ale na horizontu se sem tam tvoří nepatrná duha. Pravděpodobně jeden z fyzikálních jevů, který nedokážu rozluštit.



Co za ostrov to asi je? ☼


Pouštní krajina

Rýsující se ostrovy


Poněkud zamlžená města

A zde už jsme pravděpodobně zpět nad Českem ✽ ✾ ✿ ❀ ❁ ❃


☯ Západ Slunce - tempery ☯

19. ledna 2016 v 14:38 | ⓢⓞⓛⓐⓨⓐ |  Tvorba


Seděla jsem si tak ve výtvarce a v kapse mi zbývala poslední půl hodina, vedle, na stole, ležel obrázek zapadajícího slunce, přístup k barvám byl takřka bez překážek



 


Pohádka O propasti slz

18. ledna 2016 v 15:38 | ⓢⓞⓛⓐⓨⓐ |  Píšu


Kdysi dávno v rozpůleném vesmíru na rozdělené planetě vznikl rozdvojený svět.
Jeho okraje určovala propast, hluboká, přehluboká a protínala svět po celé délce. Lidé se této propasti báli
a nikdo ji nikdy nepřekročil, přestože se z jednoho kraje dalo jednoduše dohlédnout na druhý.
Když na jedné straně pršelo, na druhé svítilo Slunce, když na jedné straně padla noc, na druhé se právě vstávalo.
I narodila se jedné noci dívka. Krásná, šťastná a usměvavá. Lidé ji milovali a ona milovala je.
Její rodiče každý den pracovali v kanceláři, která se rozprostírala na půdě jejich menšího domku.
Musela si tedy hrát sama. Procházela lesy. Procházela louky. Nikdy ji ani nenapadlo přiblížit se k propasti.
Vždyť, její matka ji varovala: "Nesmíš k propasti chodit." Rozkázala. "Je hluboká a kdo do ní spadne, už nikdy nevyjde živ."
Děti jsou ale mnohdy lehkovážné. Přišla jednoho dne tedy dívka k propasti.
Byla hlubší, než si kdy představovala. Nakláněla se přes okraj, poněkud nebezpečně.
"Dávej pozor!" Uslyšela najednou vzdálený hlas. Rychle vstala a rozhlížela se kolem, ale nikde nikdo.
Až se zahleděla daleko za propast. Na druhé straně seděl kluk. Prohlížel si ji.
"Kdo jsi?" Křičela. Ale on jen naznačil, že neslyší.
Odešel.
Po chvíli byl ale zpět i s kouskem složeného papíru. Vypadal skoro jako nějaký pták a stejně tak jednoduše klouzal vzduchem. A tak si posílali vlaštovky se vzkazy, dlouhé měsíce.
Dívka začínala být smutná, kluk stejně tak.
Dopisování bylo sice fajn, ale nenahradilo to opravdovou společnost.
Při jednom setkání se oba rozplakali a jejich slzy stékaly dolů do propasti.
Oba, dříve usměvaví, se začali stále jen smutně mračit. Nikdo nic nechápal jen oni dva věděli, jak láska bolí.
Chodili k propasti měsíce a roky. Propast se plnila slzami.
Až jejich posledního dne, když se oba opírali o hůl, dosáhla hladina dostatečně vysoko.
Vrhli se oba do slaného moře a plavali k sobě. Uprostřed se objali, poprvé za celý život.
Stará těla ale nejsou připravena k něčemu takovému a nezbývalo jim už moc sil.
Zmizeli tedy jeden s druhým v náruči na dně, ze kterého nikdo nevyjde živ.
Časem postavil se přes řeku most a někteří tvrdí, že nad ním občas stále smutně poletují bílé vlaštovky.




☯ Talentové zkoušky 2016 ☯

12. ledna 2016 v 19:18 | ⓢⓞⓛⓐⓨⓐ |  Zápisník

Čekaly mě talentové zkoušky na nejmenovanou, umělecky a filmově založenou střední školu. Věděla jsem o tom asi 3 měsíce dopředu, přesto jsem se nebyla schopna odhodlat k práci.
Všichni kolem se připravovali, kreslili, stříhali, natáčeli, animovali, jen já zůstávala s klidnou hlavou. Pokud se dalo říct, že jsem pracovala, bylo to maximálně na kroužku výtvarky, odkud mám většinu studijních kreseb a pár temperových maleb. Má hlava vytvářela nápady, ovšem pouze v noci, kdy jsem nemohla být na počítači. Vždy jsem byla spíše "noční sova", žádné "ranní ptáče dál doskáče" se v mém životě neodehrávalo. Jestli bych se někdy mohla nazvat pracovitou, bylo to mezi 21:00 - 01:15. Dny se vlekly dál a já si říkala: To bude dobrý, to bude dobrý. A tak jsem se přesvědčila, že sama sebe znám vcelku dobře. Jak šly týdny, začínala jsem pociťovat jistou nepříjemnost. Tohle vnitřní pnutí se mi však dařilo dusit docela mistrně, a tak jsem se na pocit sevřeného žaludku adaptovala rychle. Několik dní před Vánoci se vše klidnilo. Učení se zametalo pod koberec dalšího roku, abychom ho letos našli a měli dvakrát tolik povinností. Koutky úst "pouličních lidí" se zvedaly, vše dýchalo lehkostí, dokonce i jinak ztěžklá atmosféra obchodů se mnohým pletla se smetanovým krémem. Všechno vonělo, všechno hrálo, všechno se to na mě usmívalo. Jen já procházela ulici s bouřkou nad hlavou, kvůli talentovkám a kvůli nedostatku sněhu, zamračená, neupravená, v žádném případě sváteční. Možná to byl důvod, proč jsem se ráno před 24. prosincem pohádala s paní na ulici. Přila jsem domů, celá znechucená a hned sem si začala stěžovat mamce - Jdu se psem po chodníku, pes starý, slepý, skoro hluchý, může chodit jen když cítí jídlo a tak ho vždycky cestou táhnu za sebou. Ona (je to fenka), mi to samozřejmě oplácí a cestou zpět táhne ona mě. Jdu si tedy jedno ráno, unavená, nevyspaná, myslím jen na to, jak mě rozhodně nepřijmou protože nejsem schopná nic vytvořit, nesnáším se, nesnáším svůj obličej a problematickou pleť, nesnáším své mastné vlasy naprosto křivě sepnuté skřipcem, pořádně ani neučesané. Jestli si představujete dívku která sedí u počítače celou noc a ráno (pro mě stále večer) jako některou z girlgamer streamerek, pletete se. Ať už zrovna hrajete nebo děláte grafiku, nemáte čas spát, nemáte čas se malovat, nemáte čas si mýt vlasy každé dva dny a jste rádi, že si mezi nekonečným tvořením snímků do animace najdete chviličku na oběd. Vraťme se zpět, jdu si tak tedy ulicí, připomínám zimní ulicí, avšak prozářenou ranním sluncem, jehož ostré paprsky tak strašlivě nenávidíte. Kolem vás se prolínají adventní energie, horoucně kontrastní s vaším zlostným pohledem. A lidé - Satani - si klidně dovolí se na vás v tento okamžik usmát. Někteří zajdou ještě dál. Jako třeba paní, usmívající se, tuna makeupu září již z dále a šarlatové natočené vlasy se vlní ve vlahém vánku. Očividně sama se sebou spokojena, pluje si babka cestou jako slunko po obloze, vedle ní, na volno, obrovské bílé psisko, bez vodítka, bez náhubku. Tahle stará slečna se za vámi s chichotem otočí a srdečně vás vyzve dlouhatánskými slabikami: "Pááááánííííííííí ♥ Netahejte tak toho pejska, nechte ho jít na volnooo ♥♥♥♥" Paní mesiáško všech pejsánků a vořechů, ano, určitě nechám slepého psa běhat na volno, aby mi vletěl pod auto a já měla o starost víc. Zkuste si vodit 15-ti letou fenku, která očichává každý kus potravy, který kdekterý vandal odplivnul do trávy. Zkuste si sakra slavit Vánoce, když za pár dní jdete, ani nevíte pořádně kam, avšak ovlivní to váš budoucí život a to je to jediné, co v dnešním zmateném jitru víte určitě. No, příliš zveličuji situaci. Vryla se mi ovšem do hlavy, musela jsem ji napsat.

Vánoce už proběhly lépe. Zapomněla jsem na stres a oddala se rytmu pohody. Vše jsem oslavila nejlíp jak jsem mohla. A teď přišla další část. Dokončovala jsem svoji první animaci, vše šlo lépe, jelikož se mi podařilo se "odrazit se ode dna". Celé noci jsem hledala informace a články blogerek, které talentovou zkoušku absolvovaly, abych nabyla zkušeností. Po tom, co jsem zjistila, že těchto článků není tolik, kolik bych si přála, jsem se rozhodla napsat jeden i na svůj blog, pro budoucí generace. Povedlo se. Animace byla hotová a já se setkala s kamarádkou, která se hlásila na stejnou školu, jen na jiný obor. Začínala nová etapa dobrého pocitu.

Nebyla bych to ale já, kdyby se mi nezdálo, že mám věcí pořád málo. Rozhodla jsem se tedy pro něco hloupého - druhou animaci, barevnou, s příběhem. Ano, gratuluji Solayo, zbývá ti tak týden do přijímaček ale ty prostě začneš nový projekt. Jo jo, to určitě klapne. Byly prázdniny a já mohla sedět na počítači libovolně. Takže světlo v mém pokoji zhasínalo až mezi 2. a 3. ráno. Vstávala jsem na oběd a v neměnné poloze seděla celý den, v jedné ruce čaj, ve druhé pero od grafického tabletu. Zbývaly 3 dny. Potřebovala jsem alespoň jeden pro sebe, neboť součástí talentovek byl i test, na který jsem se docela potřebovala učit a jeden den se mi zdál jako nutné minimum. Animace byla skoro hotová. Ale další den mi múzy daly sbohem. Proseděla jsem si tedy celých drahocených 24 hodin u televize, navíc začala škola a tento pozdní časový úsek nebyl pro školačku vhodný. Usínala jsem pravidelně ve vyučování. A tak jsem si večer řekla - dost. I přes nesouhlas rodičů jsem zůstala vzhůru do nějakých 02:30. Na to že vstávám před 7:00 to bylo vyčerpávající. Ale dokázala jsem to. A nastal den zkoušek.

V důležité dny se na mě musí opatrně a zlehka. To vím. Budila jsem se půl hodiny, později než když vstávám do školy, šla se osprchovat, vyfénovala si vlasy, nalíčila se a sedla k počítači. Zkontrolovala jsem obě záložní flashky (dokonce jsem měla animace pro jistotu ve třech formátech, dbejte na to, nikdy nevíte, co nepojede, i když vám tvrdí, že jede vše.). Zálibu ve volném oblečení nesdílím s mamkou a po několikáté narážce na moji milovanou flanelku jsem se s protesty přestrojila do trička a uzoučkého světříku. Připadala jsem si ale hrozně - sepnutá, secvaklá v kusu látky a bylo mi nedýchatelně. Vybrala jsem tedy kompromis a zvolila černou mikinu a o něco barevnější legíny. Nikdy se nesnažte vypadat vážně, nepůsobí to opravdově. Řeči o tom, že potom vypadáte seriózně a moudře jsou kecy. To venku prostě neladí s vnitřkem a budoucí umělci by o tom měli zvlášť vědět. Vyjeli jsme. Vše bylo perfektně připraveno a já si nenápadně zvedala ego horoskopy, jež mi přály v kariérních postupech jen to dobré. Čeká-li vás důležitá zkouška, nesnažte se přesvědčit sebe sama, že to nedokážete. Tkví v tom totiž tajmeství úspěchů - ve zdravém egu. Věřte si, nepředvádějte se, buďte "opravdoví". Hlavní tři atributy dlouhodobého vítězství.

Netušila jsem kam jít, nějaký student mě zavedl do velké kreslírny. Zde jsem měla namalovat hlavu. Fajn, trénovala jsem to i ve výtvarce. Ale připravte se, že v cizím prostředí se to nikdy nedá udělat dokonale, zvlášť řvou-li kolem vás každou přestávku studenti. Nějaké dvě a půl hodiny jsem prostála u stojanu, sluchátka v uších (hudba zlepšuje výkon a uklidňuje), naprosto koncentrovaná a uvolněná. Po všech kreslících procedůrách jsem se dobelhala na test. Vše šlo v pořádku. Polovina primitivní, polovina složitá. Po testu jsem dokreslila hlavu a vyčkala další hodinu s mamkou na chodbě. Čekala mě poslední část - pohovor. Na ten jsem se, popravdě řečeno, těšila nejvíc. Nikdy jsem neměla problém prezentovat cokoliv, na co jsem byla hrdá. A má práce mi přece sebrala celé svátky a darovala mi tři měsíce nervozity. Nejspíše té nervozity, která teď začala opět nabíhat. Nesnáším dlouhá čekání. Přede mnou byla ještě 2 čísla a nakonec jen jedno. Teď ještě nepůjdu, teď ještě nepůjdu. Zákon schválnosti - otevřely se dveře a vysoký muž zavolal moje číslo. Nejmenovaný přede mnou se nedostavil. Oukej...

Nevím, zda-li jsem byla v ten okamžik šťastná nebo vedle, každopádně rychle jsem se nadechla, sebrala věci a zkorigovala emoce. To zvládnu.

Prozradím vám tajemství. Jak úspěšně projít pohovorem? Nevnímejte autoritu, vnímejte lidi. Ti učitelé - porota před vámi, nejsou nikdo, koho byste se měli bát. Proč taky? Jsou to lidi, mají své životy, své osudy, prožívají emoce a teď budou asi hodně znudění, jelikož celý den sedí a sledují mnohem mladší a nezkušenější osoby, jak se zarputile snaží vysát každý bod do konečné "tabulky vítězů". Taky mějte na paměti, že vám asi neprokáží své sympatie na venek, usmějí se jen letmo, pokud vůbec. Nedělají to, aby vás zastrašili kamennou tváří, ale aby vás nenaplnili falešnými nadějemi. Nechtějí vás zničit. Buďte přirození. Nabídněte jim přátelství, ale ne doslova. Jen chováním. Mluvte s nimi jako s tetou nebo strýcem, které moc neznáte, ale máte je rádi. Atmosféra "domova" pomůže jak vám, tak těm naproti k nenásilnému "soužití". Nevychvalujte se moc, ale neshazujte se, řekněte co se vám líbí na vaší práci, co pro vás bylo složité, co se vám nepovedlo, co byste zlepšili. Klidně kritizujte, ale s mírou. Chtějí vidět sebevědomého člověka, protože sebevědomí lidé to obvykle dotahují o něco dál. Říkejte si co chcete, je to tak. Odhoďte pro jednou korzet a ukažte své opravdové já (tělo by znělo příliš...ehm...podivně, rozumíme si.. :D) i s nedokonalostmi, nikdy jich nepotřehnout tolik, kolik vy za léta analýzy. Vždy je lepší si rozhovory moc nepřipravovat. Maximálně do co nejvíc stručné osnovy. A hlavně! Až vyjdete ze dveří a klapne klika, v duchu se pochvalte.

A tak jsem odešla z pohovoru. Vše bylo za mnou. Vše bylo v klidu. Čekala jsem, že se doma rozbrečím abych vylila stres z duše jako špinavou vodu z vázy a naplnila ji čerstvým pocitem svobody a uvolněnosti. Nepotřebovala jsem to. Zvláštní.

Nějakých pět dní jsem čekala na výsledky. Bylo to úmorné a horší než celá talentová zkouška dohromady. A nějakým způsobem jsem se vyškrábala na nejvyšší příčku ve svém oboru. Neberte to prosím jako vychloubání, jen chci, abyste věděli, že vím, o čem jsem psala. Velmi dobře dopadla i kamarádka z jiného oboru. Teď zjišťujeme že nemáme co dělat, chce to najít nový cíl. Když něco chcete, běžte si pro to. Žádná vyšší moc vám to nedonese pod nos. A teď nastává čas oslav. Konečně se necítím stáhnutá korzetem času. Děkuji všem co mi dodávali naděje a pomohli mi ♥ A děkuji i tobě, že jsi to zvládnul/a dočíst až sem :D




Kam dál