Únor 2016

❀ Co mi řekl strom ❀

29. února 2016 v 22:05 | ⓢⓞⓛⓐⓨⓐ |  Zápisník
Jsem docela divná. A ne, neříkám to jen proto, že být divný je teď v módě. Ono je sice super hrát si na velikého blázna, ale co je ostatním po tom, když jím vlastně nejste. Osobně jako blázen nevypadám (zatím, haha). Tedy respektive asi byste neřekli že jsem divná, ale spíš taková nijaká až nepohledná. Ovšem někdy mám stavy, kdy byste řekli, že tahle holka prostě musí v něčem jet.
Ostatně za celý svůj život mám těchto duchovních zážitků až po krk a jsem docela pronásledována tím, že se mnou všechno kolem rádo konverzuje. Ne že já bych ráda nemluvila s šutry, s čímsi nehmotným nebo třeba s kdejakým kvítkem, ale veřejně je to docela nepřijatelné, tudíž to mezi lidmi ignoruju a když jdu s někým po venku, stromy neobjímám a netisknu na ně čelo. Ehm. Kdo to taky dělá, že?
Každopádně, přestože se mi tato - dejme tomu - schopnost pomalinku ztrácí, stejně na ni jen tak nezapomínám a když jsem někde sama, tyhle rozhovory si s oblibou dopřávám. Jen o tom prostě nemluvím.

Celkově - dovolíte-li mi odskočit od tématu - bych řekla, že většina blogerů píše právě proto, že své myšlenky potřebuje vyjádřit a nemá kde jinde. Ono totiž mluvit s lidmi v této době je složité, neboť je to samá vymletá, jednoduchá hlava. Tím nenarážím na známky nebo tak něco. Ti lidé nejsou hloupí, jsou jednoduše prázdní a povrchní a vidí svět jen z jedné strany a většina z nich tu nejsou proto, aby si to užili, ale aby si to odžili a aby v tom jejich až příliš reálném vězení měli alespoň něco "nad sebou", škrábají se nahoru k ekonomickému nebi. Ale jistě, peníze jsou fajn, ovšem každý vyspělejší mozek ví, že pravé štěstí - jakožto potrava pro duši - se dá sehnat i jinak a méně pomíjivě. Není tedy divu, že lidé "druhého typu" se shromažďují na internetu a je někdy až těžké věřit, kdo opravdu nějakým tím "osvícencem" je, neboť
trolů je tu dost a kašlou na vaše články o konverzacích s kamením. Jo, kdybyste mluvili třeba se zemí, aby vám řekla kde schovává ropu a zlato, to by hned zpozorněli a pak byste viděli celá sídliště tahat uši napříč polem.

Vraťme se zpět. Minulé léto na chatě jsem trávila čas na stromě. Není to ledajaký strom. Ráda bych mu říkala Můj strom, ale to je přece hloupost, přivlastnit si strom. Je to zkrátka strom, se kterým trávím hodně času, protože se na něm dá spát, sedět a koukat do údolí, pít čaj, malovat, číst, kreslit, plést a vlastně tam můžete dělat cokoliv. Navíc jsem ta, kdo se stará o jeho okolí. Jedná se sice jen o maličké, strmé územíčko čítající tak maximálně 4-5 m², přesto u nás v rodině už je tento plácek jakoby můj a tedy zde mám maličkou zahrádku, houpačku a právě zmiňovaný strom nahrazující posed. Letos by měl přibýt i mech a kamení a levandule. Uvidíme, co se zadaří.

Seděla jsem si tedy na stromě a měla jsem takový ten obvyklý epický pocit, jak se na mě skrz nohy cosi napojuje (ne, není to tak creepy jak to zní), a jelikož nikdo jiný než strom tam nebyl a s mravenci nemluvím, bylo mi jasné že tady nahoře chvíli poklábosím. A tak jsem si sedla, zavřela oči a přitiskla na kmen čelo. Nevím proč to dělám, ale prostě mám pocit že tak to jde nejlíp. Čelo je taková nejcitlivější zóna na tyhle věci. Je to fajn. A tak jsem započala konverzaci. Je to divné kecání. Není to jako s lidmi a člověk někdy neví, jestli mluví s tou věcí pod jeho čelem nebo jestli prostě jen myslí a povídá si se sebou. Začalo to jako obvykle, nevím, nemám ráda návody takže tu nebudu nic popisovat. Prostě mluvíte, posloucháte, odpovídáte nebo se ptáte. No a já si tak povídala a potom jsem nějak došla na myšlenku, že až příště přijedu, tak mu zase povím, jak jsem se měla. A strom velice nechápal (gosh to zní prostě tak pitomě xD), proč bych mu jako měla povídat jak se mám, když on to stejně ví.

Tak jsem ze svého milovaného stromečku vytáhla informaci, jenž mi osvětlila, proč tak hrozně vadí všichni ti negativní lidi planetě. Věřte si tedy čemu chcete, to je vaše věc, ale ona se prý věc má tak, ža dokud se dotýkáte Země, tak do ní jakoby vpouštíte své vibrace a své naladění a ona to vstřebává a zachází s těmito informacemi vylaďováním sebe sama. Mezitím ona též vpouští své vibrace do vás a tudíž se vylaďujete navzájem na společnou vlnu. A též se údajně informace dají posílat zemí. Jen je to tedy veřejné. Takže pokud mám já nějakou náladu, posílá se to skrz naskrz a promítne se to do všeho ostatního, co na zemi stojí. Samozřejmě, s dálkou vibrace slábnou a řídnou, ale v jejich ohnisku je vše nejsilnější a je to prý i způsob, jak se například lidé ovlivňují navzájem náladou. Jistě to znáte - všichni jsou skleslí a najednou přijde vysmátý člověk a všem po chvíli zvedne náladu. Ano, to prý zprostředkovávají tyto vibrace.

Samozřejmě, jsem lehce skeptická a do takovýchto věcí ráda šťourám a hledám "coby kdyby".

Můj první dotaz směřoval na astronauty. Oni na sebe také navzájem působí se Zemí?
Odpovědí mi bylo, že ne, protože co je za atmosférou, to už nepůsobí a pokud ano, je to naprosto minimální. Jsou sice i jisté vesmírné vibrace atd., ale to už je jiný příběh.

Dále jsem se ptala, co by, kdybychom levitovali a nedotýkali se Země chodidly.
Prý se vibrace šíří i vzduchem ale v poměru s tím, jak silně se šíří zemí, je to jako porovnávat vánek s hurikánem.

Poslední co mě zrovna napadlo, byly takové ty chvíle, kdy žádné zlepšování nálady nevychází a kde je všechno prostě na hovno.
A tak jsem se dozvěděla, že to není tak jednoduché, protože ne každý člověk působí na Zemi stejně, tak jako na každého člověka působí Země jinak. Jsou údajně lidé, kteří tyhle - říkejme tomu - vibrační kanály mají otevřenější a poznáte je náladovou labilitou, čím labilnější, tím citlivější, protože tihle lidé chytají vlny úplně odevšad a mává to s nimi a pokud se nenaučí tyhle zemské dráty brzdit, nemají se co divit, že se chvíli euforicky smějí a za chvíli se plácají v depresi.

Druhý extrém jsou ti, kdo mají "kanály" uzavřené a s těmi nepohne ani topící se koťátko. Je to velká výhoda, nejsou tak labilní a mají svoji hlavu, navíc jejich nálady ovlivňují Zemi minimálně, ale (ano, vždy musí být ale), tihle lidé jsou nenapojení a odtrhnutí od své podstaty, můžou mít problémy s agresivitou nebo jiným výbuchem emocí, který se projeví jen jednou za čas, ale pořádně a to je obvykle chvíle, kdy se jim "kanály" otevřou, energie začnou proudit proti sobě - vlastní shromažďovaná se dere proti zemské a než se sladí dohromady, výbuch trvá. Obvykle se po této narkotické dávce zemské energie "kanály" zase uzavřou a čeká se, dokud zase nebude potřeba další.

Není tedy divu, že k první skupině mají obvykle blíže ženy, ke druhé muži (ovšem, není to pravidlem a poslední dobou čím dál tím míň). Většina lidí se nachází někde na stupnici mezi oběma extrémy a jak to bývá, čím blíže zlatému středu, tím lépe. Samozřejmě, existují i lidé polovodičoví, kteří jedním směrem vedou a druhým ne, nebo jen minimálně a všemožné energetické anomálie jsou na naší planetě k vidění. Hned se mi to spojilo s příběhy o meditujících masách lidí, v jejichž městech následně klesla kriminalita. Tyto příběhy ale nemám potvrzené, takže věřte si čemu chcete.

Doufám, že se vám tento popis líbil, máte-li otázku na mě nebo na onen strom, klidně ji položte (odpovím ale později, v zimě a začátkem jara mi tohle klábosení nejde, vysvětluju to tak že ty stromy prostě spí, jinak nevím), též budu šťastná, pokud mi napíšete, zažíváte-li něco podobného, protože jsou to pro mě dost zajímavé informace. A pokud to čtete celou dobu se smíchem a trapným pocitem za mě, pořád můžete prostě věřit tomu, že fakt na něčem jedu :D

https://secure.static.tumblr.com/d9a2149531687fdddc6cdd83410d0b43/ot9afxj/b74nc73fd/tumblr_static_tumblr_static_3it5kvsl52yock4swwocoksss_640.jpg



Nad Zemí

18. února 2016 v 22:02 | Solaya |  Zápisník

Jak jsem někdy mohla říct, že Země není pěkná? Je nádherná! Právě jsem prošla databázi svých fotek, utopených někde hluboko v pevném disku D, pod hroudou času a nalezla jsem - kromě mnoha dalších krásných úlovků - fotografie z Egypta. Tam jsem s rodinou cestovala v roce 2012, dnes bych si už na takový výlet asi netroufla a jsem šťastná, že jsem měla možnost do této destinace zavítat, dokud byl ještě relativně pokoj.

Jak asi nevíte, vždy mě fascinovala obloha. Miluju nebe a mraky a tentokrát se mi podařilo vydolovat fotky z okamžiků, které si snad ani nepamatuju a přesto se staly. Letadlem jsem neletěla mnohokrát. Snad jen dvakrát za svůj život. A i když má mnoho lidí obavy, te výhled za to stojí. Asi chci být astronaut.
Pro ty, kdo letadlemčasto cestují, tohle pravděpodobně nebude nic nového a unikátního, ale pro mě tyto úlovky mají cosi do sebe, ačkoliv se nejedná o umělecká zachycení (navíc okénko letala není bez poskvrnky). No, pokochejte se, třeba vás to motivuje zavítat jednou někam dál.


Nevím, jak se to povedlo, ale na horizontu se sem tam tvoří nepatrná duha. Pravděpodobně jeden z fyzikálních jevů, který nedokážu rozluštit.



Co za ostrov to asi je? ☼


Pouštní krajina

Rýsující se ostrovy


Poněkud zamlžená města

A zde už jsme pravděpodobně zpět nad Českem ✽ ✾ ✿ ❀ ❁ ❃