Píšu

Pohádka O propasti slz

18. ledna 2016 v 15:38 | ⓢⓞⓛⓐⓨⓐ


Kdysi dávno v rozpůleném vesmíru na rozdělené planetě vznikl rozdvojený svět.
Jeho okraje určovala propast, hluboká, přehluboká a protínala svět po celé délce. Lidé se této propasti báli
a nikdo ji nikdy nepřekročil, přestože se z jednoho kraje dalo jednoduše dohlédnout na druhý.
Když na jedné straně pršelo, na druhé svítilo Slunce, když na jedné straně padla noc, na druhé se právě vstávalo.
I narodila se jedné noci dívka. Krásná, šťastná a usměvavá. Lidé ji milovali a ona milovala je.
Její rodiče každý den pracovali v kanceláři, která se rozprostírala na půdě jejich menšího domku.
Musela si tedy hrát sama. Procházela lesy. Procházela louky. Nikdy ji ani nenapadlo přiblížit se k propasti.
Vždyť, její matka ji varovala: "Nesmíš k propasti chodit." Rozkázala. "Je hluboká a kdo do ní spadne, už nikdy nevyjde živ."
Děti jsou ale mnohdy lehkovážné. Přišla jednoho dne tedy dívka k propasti.
Byla hlubší, než si kdy představovala. Nakláněla se přes okraj, poněkud nebezpečně.
"Dávej pozor!" Uslyšela najednou vzdálený hlas. Rychle vstala a rozhlížela se kolem, ale nikde nikdo.
Až se zahleděla daleko za propast. Na druhé straně seděl kluk. Prohlížel si ji.
"Kdo jsi?" Křičela. Ale on jen naznačil, že neslyší.
Odešel.
Po chvíli byl ale zpět i s kouskem složeného papíru. Vypadal skoro jako nějaký pták a stejně tak jednoduše klouzal vzduchem. A tak si posílali vlaštovky se vzkazy, dlouhé měsíce.
Dívka začínala být smutná, kluk stejně tak.
Dopisování bylo sice fajn, ale nenahradilo to opravdovou společnost.
Při jednom setkání se oba rozplakali a jejich slzy stékaly dolů do propasti.
Oba, dříve usměvaví, se začali stále jen smutně mračit. Nikdo nic nechápal jen oni dva věděli, jak láska bolí.
Chodili k propasti měsíce a roky. Propast se plnila slzami.
Až jejich posledního dne, když se oba opírali o hůl, dosáhla hladina dostatečně vysoko.
Vrhli se oba do slaného moře a plavali k sobě. Uprostřed se objali, poprvé za celý život.
Stará těla ale nejsou připravena k něčemu takovému a nezbývalo jim už moc sil.
Zmizeli tedy jeden s druhým v náruči na dně, ze kterého nikdo nevyjde živ.
Časem postavil se přes řeku most a někteří tvrdí, že nad ním občas stále smutně poletují bílé vlaštovky.



 
 

Reklama